1968, strašlivá budoucnost lidstva!!! Kokpit letu 812. Pilot: Jeff Trent. Zařízení: dvě židle, záclona, nástěnné hodiny, papundeklová stěna. Zjevení létajícího talíře. Panika. Střih. Jiný prostor. Hrobníci na jakémsi hřbitově jsou vyděšeni strašlivým zvukem a prchají v dál. Jiný prostor, zřejmě i čas. Starý muž je zhrzený ztrátou své dávné lásky. Působivý celek na Belu Lugosiho, který v předzahradě svého domku očichává růže. Další změť střihů a rovin, které lze utřídit do zhruba následně znějícího narativního rámce. Země je napadena mimozemšťany, kteří se hrozí, že militantní lidstvo vynalezne solarbonitovou bombu. Tato bomba je schopná přivést k explozi Slunce, což se mimozemské civilizaci nelíbí. Silové prostředky selžou, pozemská děla páchají mezi plastovými útočníky paseku. Pokročilá inteligence z kosmu zvolí tedy rafinovaný plán 9, který obnáší oživení mrtvých prostřednictvím vlnové stimulace hypofýzy a epifýzy. Následuje zabití detektiva, který na hřbitově vyšetřuje podivný kravál, hemžení zombíků, dlouhé dialogy o všem a o ničem a spektakulární trikové sekvence z „Woodova obýváku“.

„Plan 9 From Outer Space“ je snímek plně determinovaný jak okolnostmi svého vzniku, tak osobností svého producenta, scénáristy a režiséra v jedné osobě. Situace se měla tak, že Edward D. Wood jr. v roce 1956 plánoval natočení snímku „Tomb Of The Vampire“, k němuž pořídil i několik minut stopáže Bely Lugosiho. Bohužel, maďarský démon zemřel v témže roce a nechal Woodovi v ruce pouze několik nesourodých scén (zmíněnou pasáž před svým domem a pak několik démonických šklebů na jakési louce). Každý jiný tvůrce by po takovém vývoji konstatoval zmar a krach, ale Ed se zastavit nenechal a poslední Belovy kamerové záběry neohroženě použil ve svém náhradním snímku. Ten se měl původně jmenovat „Grave Robbers From The Outer Space“ a peníze do něj vložené pocházely od Jižní baptistické církve. Obskurní projekt blockbusteru, který církevním činovníků vydělá na 12 filmů o apoštolech, měl za následek pokřtění všech členů štábu, změnu názvu a nesčíslné hádky o podobu výsledného snímku. A samozřejmě gloriózní krach ihned po svém uvedení, jak se na produkty angorského pošuka slušelo a patřilo.

Woodův minimalistický přístup k režírování je zcela zjevný po pár prvních minutách Plánu 9. Frenetické sekání jedné scény za druhou vedlo k tomu, že prostor se filmu variuje minimálně a střih tak pracuje pouze s několika prostorovými jednotkami, které se stále vracejí a vytvářejí cosi jako neodolatelně humorné sekvence a leitmotivy (záběry jedoucího policejního auta, podmračený Lugosi zmateně korzující po louce). Díky střihu, který Wood umí stejně ústrojně jako režii samotnou, jsou náhlé změny časoprostorových rámců tím nejvtipnějším na celém filmu. Jednota místa a času neexistuje. Na jednom střihu je noc, při druhém den. Lugosi chodí po extreriérové louce, střih, Lugosiho dvojník chiropraktik Tom Mason se potácí po umělém interiérovém hřbitově a tvář má z pochopitelných důvodů zakrytou cípem pláště. Výsledný dojem lze označit s jistou mírou přímočarosti za dementní, což jen posilují postavy zombíků – strnulá grimasa Vampiry a nahlouple vytřeštěný kukuč wrestlera Tora Johnsona. Ten dostal příležitost ve filmu i promluvit, což osobně považuji za jeden z vrcholných „hereckých“ momentů Plánu 9.

Krom zmaru časoprostorové jednoty je obrovskou předností Woodovy chlouby i estetika kulis, která se nedá označit jinak než jako papundeklová. Úsporná výprava zahrnuje exteriéry jen v případě Lugosiho záběrů, trikových dvojkompozic a geniálně inkorporovaných úseků jakéhosi vojenského dokumentu, na který po woodovsku navazuje špatně nasvícený interiér s mizerně Tomem Keenem. Spektakulárními záběry jsou panoramatické prolínačky Hollywoodu se zavěšenými napodobeninami létajících talířů. Je to tak mizerné a diletantské, až je to infantilně kouzelné. Vrcholným počinem jsou ovšem interiéry. Ať už se jedná o kolébající se kříže hřbitova, kokpit letadla (ten připomíná spíše obývák z proletářské rodiny), futuristický vnějšek i vnitřek létajícího talíře. Dojem technické vyspělosti tvoří ve Woodově vizi žebříky, měřáky a Teslovy cívky, které po vzoru hororů ze 30. let prskají v pozadí. Ani nepřekvapí, že ač je létající talíř kulatý, zvenčí i z zevnitř má v detailech dokonalé hrany (samozřejmě dozdobené žebříkem). Mimozemskou inteligenci poznáme podle lesklých obleků s insitním sekernickým erbem a podivných radiových vysilačů, které postávají na stolech. Minimem prostředků se Wood snaží vytvořit estetický plán, který vychází z té nejlacinější časopisecké sci-fi a adekvátně k umu režiséra inkorporuje pokusy o citace hollywoodské hororové školy let 30.

Krom míšení zombie hororu a sci-fi je ovšem „Plan 9 From Outer Space“ filmem konverzačním a mravokárným. Reflektuje lidskou militantnost a prostřednictvím nesmyslných a často z kontextu vyšinutých dialogů zdvihá varovný prst katastrofické vize, co se stane, když... (s trochou zjednodušení, čekají nás tři pošahaní zombíci a jeden zmateně poletující létající talíř z plastu). Upjatost, s jakou Wood chce prostřednictvím herecky netalentovaných herců sdělit svoje morální kázání, je neodolatelná, už jen proto, že vedle „závažných“ výroků stojí nesmyslné blábolení o nové bombě (viz závěr tohoto textu).

Plán 9 obsahuje snad všechno, co dělá film špatným. Je to manuál, kterak nevyprávět příběh, nebo naopak, manuál, kterak příběh vyprávět tak, aby byl naprosto nesrozumitelný. Navzdory tomu, že při dlouhých dialozích trochu mrzne úsměv na rtech, neskonale hovězí estetika a nezvládnuté technické provedení činí z Woodova „nadpřirozeného thrilleru“ příjemně koukatelný pozdrav z jiné dimenze.